Tvrdá lekce z monetární politiky
Devadesátá léta se díky pádu komunistického bloku nesla až v nemístně optimistickém duchu. Někteří učenci mluvili o konci dějin. Podle nich měl čekat lidstvo pouze rozkvět bez dalších velkých krizí a šoků. Část ekonomů pod dojmem z rychle se rozvíjející výpočetní techniky a internetu předpokládala, že všichni obchodníci na burzách budou mít vždy ty správné informace. Nebudou už proto žádné další bubliny či burzovní propady a trhy čeká nekonečný růst.
Dnes už víme, jak hluboký omyl to byl. Ale taková byla tehdy atmosféra. Jedním z budíčků byla asijská krize v roce 1997, která málem stáhla celý svět do propasti celosvětové krize. Jako vždy za tím byla chamtivost a ignorování varovných signálů.
ASIJŠTÍ TYGŘI NA VZESTUPU
Jedním z vítězů optimismu 90. let byly rozvíjející se ekonomiky ve východní a jihovýchodní Asii. Zatímco Japonsko se ve stejné době nemohlo vymanit ze spirály deflace, státy jako Taiwan, Jižní Korea, Hongkong nebo Singapur rostly v této době o neuvěřitelných 5 – 9 % ročně.
Jedním z důvodů byl zájem západních firem o investice v této oblasti. Pracovní síla byla velice levná, díky čemuž rostly nové továrny jako houby po dešti. Bylo to oboustranně výhodné. Do Evropy, USA i Japonska a dalších bohatých států proudilo levné zboží. Desítky milionů lidí v rozvojových státech získaly sice těžkou a z našeho podhledu špatně placenou práci, ale poprvé tak získaly šanci vymanit se z osidel absolutní chudoby.
Dalším faktorem pak bylo navázání měn Asijských států na dolar. V této době šlo u rozvíjejících se států o běžnou praxi. Pevný kurz udržovalo také Rusko. Česká koruna byla v půlce devadesátých let vázána na dolar a německou marku. Díky tomu proudily do rozvíjejících se ekonomik obrovské investice, do východní a jihovýchodní Asie posílaly půjčky hlavně Německé a Japonské banky, které chtěly na tomto růstu vydělat.
Na to samozřejmě reagovaly místní akciové trhy, které rychle rostly a lákaly další zahraniční i místní investory. Bylo zaděláno na akciovou bublinu.
MĚNA JAKO DŮLEŽITÝ REGULAČNÍ MECHANISMUS
Měna, to nejsou jen zajímavé různobarevné papírky. Volně směnitelné peníze různých států mají důležitou regulační funkci globální ekonomiky. Cena každé národní měny je odvozena od stavu dané ekonomiky, její efektivity a síly místního finančního sektoru.
Pokud ekonomika roste, zvyšuje se efektivita průmyslu a dalších odvětví. Měna státu posiluje. To sice vytváří tlak na exportéry, kteří prodávají do zahraničí za stále nižší ceny, ale zároveň je to nutí dál zvyšovat efektivitu. Naopak import je levnější, což pomáhá krotit inflaci, která nevyhnutelně ekonomický růst provází. Sílící měna také přitahuje zahraniční investice a půjčky, a pomáhá tak financovat další rozvoj místních firem.
V případě, že ekonomika daného státu klesá, třeba jen relativně ve srovnání s okolními zeměmi, měna klesá také. To sice prodražuje nákupy zahraničního zboží, ale zároveň zvyšuje konkurenceschopnost místních firem a podporuje domácí výrobu na úkor importu a pomáhá vyrovnávat relativní pokles efektivity. Slábnoucí měna je navíc signál pro zahraniční banky a investory, aby do takové země neposílaly další prostředky, protože ze svých investic a půjček kvůli klesající měně v budoucnu dostanou méně. To zabraňuje předlužení a vzniku dluhové pasti.
Pokud je ale tato funkce měny odstraněna zásahem centrální banky vytvořením pevného kurzu vůči jedné ze světových měn, je zaděláno na problém. V ekonomice vznikají strukturální problémy, proudí do ní investice a půjčky ve větších objemech, než by bylo rozumné a vznikají bubliny. Krach je pak nevyhnutelný.
PŘICHÁZÍ NEVYHNUTELNÝ PÁD
A přesně toto se stalo v rozvíjejících se ekonomikách východní a jihovýchodní Asie.
Už v polovině devadesátých let přestaly uměle držené kurzy těchto států vůči dolaru odpovídat realitě, nikdo však nevnímal varovné signály. Byla jen otázka, kdy se stane něco, co spustí lavinu.
Nakonec to začalo na konci roku 1996, kdy propad ceny polovodičů způsobil propad na Thajském akciovém trhu. Thajsko tak muselo v červnu 1997 pevný kurz vůči dolaru opustit, což vyústilo v kaskádový efekt který se přelil do ostatních ekonomik v regionu. Zahraniční investoři začali v panice opouštět místní akciové trhy a státům a firmám zůstaly po uvolnění kurzu a následné devalvaci měn astronomické dluhy v zahraničních měnách.
Akcie samozřejmě zažily strmý pád. Na svém vrcholu v srpnu 1997 měl index Hongkongské burzy hodnotu 16 000. Přesně o rok později dosáhl dna s hodnotou pod 7000 bodů. Tyto události stáhly do krize také ekonomiky postkomunistických států včetně ČR nebo Ruska.
Zatímco asijské akcie zažívaly propady, americké a světové akciové i dluhopisové trhy to nereflektovaly. Naopak začaly ve stejné době výrazný růst.
Můžeme si z toho vzít tři ponaučení – světové akciové trhy si zpravidla žijí vlastním životem, spekulovat na jeden region nebo sektor se v dlouhodobém investování nevyplácí a diverzifikace, tedy rozložení rizika do více druhů aktiv, regionů či sektorů je naprosto zásadní.
VÝSLEDOVKA r. 1997
Akcie: 33 %
Dluhopisy: 16 %
Peněžní trh: 5,3 %
